Reakce na povídku Vlče: Samota

7. září 2013 v 22:40 | Haimi
Tento text je nevalná odpověď na povídku Vlče, která vypráví o bolesti psa. Bodá nůž do citlivého místa, zarývá drápy do rozervané duše. Odpověď vypráví o Vlčeti, žijícím jen svou bolestí, jak se žene za touhami, které se možná nestanou skutečností. Nesleduje své druhy, ale výkřiky své rozpolcené osobnosti. Trápí se samotou přítele a krutostí života. Čeká na lepší den, který ale možná nikdy nepřijde. Podivně podaná povídka vám asi sama o sobě smysl dávat nebude, přečtěte si tedy prosím první tuto, pokud můžete - Vlče (autor Ike Blaster).


Větve stromů se prohýbají pod vrstvami sněhu. Pohybuji se po úzké pěšince, kmitám běhy, jak nejrychleji to jde, jen abych už byla na místě. Ledový vzduch mi bere dech, packy štiplavě pálí, jak se v nich drží malé zledovatělé kuličky. Nespočet vloček při té rychlosti bičuje můj obličej, oslepuje a doufám jen, že mě nepřipraví o výhled. Líně se bez účelu snáší k zemi, jsou nádherné, vydávají tichý uklidňující zvuk, když dopadnou do bílé masy na zemi. Jako každá krása je i tato pouze pomíjivá a způsobuje více bolesti než užitku. Měsíc co měsíc běžím tuto trasu, sleduji, jak se příroda mění a čas plyne. Pocit marnivosti svírá mé srdce, drží mou vlčí duši spoutanou. Blížím se ke konci, černý les se rozevírá, zakrátko zpomaluji a tiše vklouznu na běloskvoucí mýtinu.


Ozáří mě obrovský zářící měsíc a vykreslí přede mnou nádhernou scenérii. Volá mě. Chci výt, ale nechci se prozradit. Nechci komunikovat se světem ani s měsícem. Všechno je zlé, chci mlčet. Jen být potichu a trýznit se. Ostrý vítr ke mně přivane známý pach. Pes. Je tady zase. Moudrý, ovšem ublížen krutým životem. Život bere všem, některým méně, některým více. Osud každého spočívá v rozhodování se. Chci sejmout řetězy, které svírají mou duši, utahují se a časem ji zajisté zničí. Chci volně běhat v krajině, kde nebude nikdo. Tam totiž určitě nebude bolest. Jenže všude je někdo. Stále bližší přítomnost lidí omezuje tento prostor ještě více. Je tohle snad svoboda? Není, avšak kde ji najdu a jak?

Pes lidi akceptuje. Je příliš dobrý, aby mohl žít stejný život, jako já. Potřebuje lásku a hřejivé objetí. To mu však moje zničená duše neposkytne. Nejsem hodná na nikoho, jsem lovec, bojuji o přežití. On je ochránce. Potřebuje někoho, kdo se chránit nechá a zároveň ho podpoří. Nedívám se jeho směrem, své jantarové oči stále upírám k obloze a čtu si ve hvězdách. Snad zítra přijde lepší den, pro nás pro oba. Doufám, že psa jednou potěší něčí přítomnost, že se mu dostane vlídnosti, hřejivých slov i tišícího objetí. Vlk však musí odejít, zmizet stejně tiše, jako se ukázal. Uteču před sebou, před světem, před vším zlým, bohužel však i dobrým. Nechám vše za sebou a budu dál sama.

Vítr se do mě ze strany opřel, mrak skryl měsíc a temnota ovanula mé srdce. Čas odchodu se přiblížil. Bude tentokrát definitivní, nebo se opět vrátím zkontrolovat psa? Dočkám se někdy, že nebude sám? Dokážu jej nechat napospas jeho osudu, když nemohu pomoci? Chci sledovat, jak ho pomalu zabíjí bolest ze života? Neodpustím si krátký pohled jeho směrem. Ostrý vlčí zrak prohlédne temným stínem. Trpí. Tiše se krčí a sám bojuje proti nepřízni osudu, stojí sám proti všem jeho zkouškám. Vnímám jeho bolest, kterou zároveň podvědomě odmítám. Přeji mu něco lepšího, než je tohle. S pocitem bezmoci se otočím a vydám se náhodným směrem. Třeba tam najdu svobodu i místo pro mě, svůj vytoužený klid.

V závěji spatřím zmrzlého ptáčka. Jeho nádherné barevné peří se vyjímá na sněhovém hrobu. Ne, lépe nebude, svět umírá a já s ním. Nenajdu, co hledám. Možná to neexistuje, možná se mi to vyhýbá. Stačí přežít život, smrt mě možná překvapí svou milosrdností. Avšak dokud budu žít, budu se hnát za iluzí. Žene mě vnitřní hlas, křičí do prázdna, pěje svou zoufalou píseň, avšak svět neslyší, nesmiluje se. Neuteču tomu, nechytím to, nezničím to ani nevytvořím. Nepřivede mi to zuřivost ani zoufalá prosba, vztekání se ani bezmezný smutek.


V dáli slyším vlčí vytí. Chlácholivé, vysoce cenné. Pohladí mou zraněnou duši. Vychutnávám vlčí píseň plnými doušky. Orchestr končí a mým společníkem je opět jen tichá samota. "Žij, můj drahý příteli. Žij a nezoufej, pro tebe není pozdě."


EDIT 23. 4. 2016 - komentáře jsou uzavřené, protože pod článkem je přes sto naspamovaných komentářů, které vás nabádají k zakoupení viagry. Tohle není reklamní tabule, takže prosím, pokud chcete komentovat, napište pod jiný článek, nebo mě kontaktujte jinak (viz profil).
 


Komentáře

1 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 8. září 2013 v 1:44

Asi se zdržím komentáře. Písnička, kterou jsi zvolila jako doprovod, je krásná a má ještě krásnější "živou tapetu" ve "videu". Při čtení třetího odstavce jsem si vzpomněla, jak jsi mi jednou zdrbla fakt, že jsem do povídka zasadila vlka s jantarovýma očima. Co se od té doby událo? :D

2 Haimi Haimi | E-mail | Web | 8. září 2013 v 15:31

[1]: Asi jsi tam měla jinou písničku, než jsem chtěla. Když jsem to zveřejňovala, vložila jsem tam špatnou, tak se to asi aktualizovalo později. Nevadí, i když tahle se mi k tomu hodí více.

Nezdrbla jsem ti jantarové oči, ještě jsem ti pomáhala vymyslet té povídce název. Špatně si to pamatuješ. Někdo k tomu připomínku měl, já jsem to ale nebyla. Já jsem vytkla, že jsi vlky postavila do pozice krvelačných šelem.

3 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 8. září 2013 v 17:38

[2]: No jo, odpusť mé děravé paměti. :)

4 Lai Lai | E-mail | Web | 25. září 2013 v 20:11

[1]:, [2]: - Ten, kdo "zdrbnul" jantarové oči, jsem prosím byla já. :D

Výborné, Haimi. Ba více než výborné - dobré, a to je ze všeho nejvíc. (Jistě chápeš, jak to myslím.)
Předně musím vyjádřit obdiv Tvému tónu - je lehký, plynulý a eufonický, text se díky tomu čte velmi příjemně a přirozeně, stále na téže hladké vlně.
I jazyk je tuze pěkný, bohatý a přitom jen zřídka kdy nazrává do kýče (pouze to "pění zoufalé písně" mi přijde trochu moc). (A mimochodem, nemyslila jsi spíše "marnost" než "marnivost"?)
A konečně co se týče myšlénky: je to nikoliv snad květ, ale jistě poupě ducha. Krásná, čistá, hluboká a citově prožitá.
Celkově tuze povedené dílo, velice vysoký nadprůměr, skutečná a nadějná hodnota.
Upřímně - už dlouho se mi nic podobného tak mnoho nelíbilo, a to často neříkám. :-)

5 Lai Lai | E-mail | Web | 25. září 2013 v 20:15

[4]: Promiň, jestli ten komentář snad zní nafoukaně, to bych nerada. Já jen že jsem zvyklá kriticky přistupovat ke všem dílům, hlavně ke klasické literatuře, a s ní mám také tendenci vše srovnávat.
Chtěla jsem tím říci, že ta povídka je ve všech směrech vynikající - a také jsem ji nehodnotila v kontextu podobných děl, nýbrž v kontextu děl světového písemnictví, proto to možná zněla tak, jak to znělo.
V porovnání s výtvory všech lidí Tvého věku jde doslova o poklad. :)

7 Haimi Haimi | E-mail | Web | 2. října 2013 v 14:09

[4]:[5]: Velmi ti děkuji za odezvu, vážím si jí od tebe :). Vůbec mi to nezní nafoukaně.

Slovní spojení "pění zoufalé písně" je, přiznávám se, dost ohrané, příště se mu vyhnu :D. Slovo "marnivost" jsem užila tak nějak automaticky. Nezní mi tam zle, jsem přivyklá ho užívat, možná proto. Alespoň se teď nad tím textem ještě o trochu více zamyslím.

Děkuji ti za veškerou chválu, je to motivující. Tento text sice rozhodně nepovažuji za něco, na co bych mohla být hrdá, ale i to je důvod, proč jsem právě dostala chuť napsat toho více.
Děkuji :).

8 Lai Lai | E-mail | Web | 2. října 2013 v 15:41

[7]: Není zač. :)

9 Vlčice Lucy Vlčice Lucy | Web | 8. listopadu 2013 v 15:28

Ahoj, našla jsem tvůj blog a zjistila jsem, že máš ráda vlky tak, jako já. Nespřetelila bys? :O

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama